Miluj svého bližního jako sám sebe. Mt 22, 39; Lv 19, 18
Toto “přikázání” je součástí jak Nového Zákona tak i Starého Zákona, Tóry.
Je s námi tisíce let.
Milovat někoho znamená chtít pro ně to nejlepší. Být, žít pro ně.
Zapomínáme, ale na druhou polovinu, miluj sám sebe.
Spíš bych řekl, že ji radši přehlížíme, protože si myslíme, že milovat sami sebe je akt sobectví a nemá to nic společné s láskou.
Mnoho znás chápe toto přikázání jako obětovat se pro druhé.
Právě to, že se zaměřujeme jenom na první část a chceme milovat naše blízké, naše děti přátele a ostatní lidi a sami sebe opomíjíme, nám působí negativní emoce jako je lítost, vztek a hněv protože máme falešné očekávání, že oni musí milovat mě.
Očekáváme, že láska přijde z venku, od jiných lidí. To by přece bylo fair?
Přitom máme udělat jediné, začít milovat sami sebe.
Sami sebe s chybami, neúspěchy a všemi nedokonalostmi a potom se zaměřit na druhé.
Jak toho dosáhnout?
Stačí se soustředit jak se cítím, když jsem sám.
Vnímat hlasy a myšlenky, které se mi honí hlavou.
Mít s nimi soucit a nechat naše srdce vstoupit do tohoto vnitřního dialogu.