Znáte ten pocit? Ležíte v posteli, vedle vás někdo dýchá, ale dělí vás neviditelná propast. Místo blízkosti cítíte chlad. Možná vás napadá myšlenka, že kdesi tam venku existuje někdo lepší. Někdo, kdo by vám rozuměl beze slov. Někdo „dokonalý“.
Často za mnou chodí lidé, kteří jsou ve vztazích vyčerpaní. Cítí se osamělí, i když nejsou sami. Mají pocit, že si táhnou na zádech batoh plný kamení, zatímco ten druhý si toho ani nevšimne. V hloubi duše touží po partnerovi, který by všechnu tu bolest odvál.
Ale zastavme se na chvíli. Zkusili jste se někdy opravdu zamyslet nad tím, jaké by to bylo, žít vedle někoho, kdo je skutečně dokonalý? Je to opravdu ten lék na vaši bolest, nebo by to byla ta nejtěžší zkouška vašeho života?
Mýtus o dokonalosti a zrcadlo pravdy
Představte si na chvíli, že se váš sen splnil. Že vedle vás stojí někdo, kdo nemá jedinou chybu. Většina z nás si myslí, že by to byla úleva. Že by konečně zmizely hádky, nepochopení a samota.
Moje zkušenost – z let v korporátním managementu i z teologie – však ukazuje pravý opak. A psychologie mi v tom dává za pravdu.
Existuje termín, kterému se odborně říká „perfekcionismus orientovaný na druhé“ (other-oriented perfectionism). Studie ukazují, že lidé, kteří kladou nerealistické nároky na své partnery, nezažívají lepší vztahy. Naopak. Výzkumy potvrzují, že tento přístup vede k vyšší míře nepřátelství, konfliktů a dokonce k depresím u obou partnerů.
Proč? Protože čím více toužíme po dokonalém odrazu v zrcadle partnera, tím více jsme zklamaní realitou. Věda tomu říká „teorie diskrepance“ – čím větší je propast mezi naším očekáváním (ideálem) a realitou, tím hlubší je naše nespokojenost. Není to partner, kdo nás zklamal. Je to naše lpění na iluzi.
Zkuste si představit partnera, který:
Zavřete oči a nechte na sebe působit tento seznam. Jak byste se cítili vedle někoho, kdo:
Je tu vždy pro vás – i když vy nemáte náladu a chcete být sami.
Vás nesoudí – ani když uděláte chybu, za kterou se sami stydíte.
Když zakolísáte, podepře vás – a nic za to nechce.
Když padnete, zvedne vás – bez výčitek „já ti to říkal“.
Respektuje vaše rozhodnutí – i ta špatná, a nechá vás nést důsledky.
Doprovází vás na cestě – ale nešlape vám na paty ani vás netlačí.
Bourá vaše zdi a omezení – jemně, cihlu po cihle, i když se tomu bráníte.
Miluje vás bezpodmínečně – bez ohledu na váš výkon nebo náladu.
Upozaďuje se pro vás – aby vy jste mohli růst.
Je to lákavá představa? Nebo vás z ní mrazí?
Paradox přijetí: Proč se cítíme nehodní
Žít po boku někoho takového je pro mnohé z nás noční můrou. Proč? Protože taková láska nám nastavuje nemilosrdné zrcadlo.
Pokud by vás někdo takto miloval, nemohli byste se už schovávat za výmluvy typu „on mě vyprovokoval“ nebo „nikdo mi nerozumí“. Zůstali byste nazí se svou vlastní nedokonalostí.
Psychologové, kteří zkoumají tzv. strach z intimity (fear of intimacy), upozorňují na zajímavý jev: lidé s nejistou citovou vazbou často vnímají bezpodmínečnou lásku jako ohrožení. Místo vděčnosti cítí úzkost. Mají pocit, že si takovou lásku nezaslouží, a podvědomě čekají na zradu.
Je těžké přijmout dar, o kterém v hloubi duše víte, že na něj „nemáte“. Je těžké nechat si „přetvářet srdce“, když jsme zvyklí mít vše pod kontrolou a chránit se zdmi.
Kdo je ten „Dokonalý partner“?
Možná už tušíte, kam tím mířím. Vlastnosti, které jsem výše popsal – trpělivost, absolutní přijetí, bezpodmínečná láska – nejsou primárně lidské vlastnosti. Jsou to vlastnosti Ducha Svatého.
Ať už si to uvědomujeme nebo ne, tento „Dokonalý partner“ je ve vztahu s námi neustále.
Je inspirací a zdrojem kreativity, když nevíte kudy kam.
Narušuje vaši komfortní zónu, abyste nezakrněli.
Učí vás odpouštět – sobě i druhým.
V tomto vztahu můžeme na vlastní kůži zažít, jaké to je být bezpodmínečně milován, a naučit se s tím žít.
3 kroky na cestě ven z krize
Proč o tom píšu? Protože nemůžeme po svém lidském partnerovi chtít, aby byl Bohem.
Pokud očekáváte, že vás váš partner dokonale naplní, vždycky tu pro vás bude a nikdy vás nezraní, jdete vstříc zklamání. To je recept na vyhoření, hořkost a odcizení. To je ta „samota ve dvou“.
Řešení začíná změnou zdroje:
Napojte se: Zkuste hledat toto přijetí a „dokonalé partnerství“ nejdříve v duchovní rovině – v tichu, v odevzdání, v modlitbě. Nechte se nasytit tam.
Snímejte břemeno: Když si uvědomíte, jak těžké je pro vás samotné přijmout dokonalou lásku, budete milosrdnější k nedokonalosti svého partnera.
Odvaha k chybám: Stát se někým, kdo se alespoň přibližuje těmto vlastnostem, je celoživotní dílo. Vyžaduje to trpělivost a ochotu dělat chyby.
Jen díky této zkušenosti můžeme proměnit naše vztahy s lidmi. Můžeme přestat žebrat o lásku a začít se stávat jejím zdrojem. Sami se můžeme stát těmi, kdo v našich blízkých probouzejí to nejlepší.
Radek Osička – Vztahotvůrce
Cítíte, že se to ve vás pere?
Možná si říkáte, že na takovou hloubku teď nemáte sílu. Že jen chcete, aby doma přestal ten chlad a napětí. Rozumím tomu.
Ale pokud chcete zbořit zeď, kterou jste si kolem srdce postavili, musíte začít u malty, která ji drží pohromadě – u vašeho strachu z přijetí a zranitelnosti.
Máte pocit, že se točíte v kruhu a nevíte, jak se znovu otevřít? Nabízím vám bezpečný prostor, kde můžeme společně hledat cestu ven ze slepé uličky.
Pojďme zjistit, zda můžeme vašemu vztahu vrátit život.
Vůbec ne. Ačkoli vycházím z teologie, principy bezpodmínečné lásky, odpuštění a práce s egem jsou univerzální. Mnoho mých klientů hledá hloubku a smysl, nikoliv náboženství. Jazyk emocí je společný nám všem.
Můj partner o změnu nestojí. Má to smysl zkoušet sám?
Ano. Vztah je systém. Když změníte jeden prvek (sebe, svůj přístup, své hranice), celý systém musí zareagovat. Často se stává, že když jeden z partnerů přestane tlačit a začne pracovat na svém nitru, atmosféra doma se začne měnit.
Bojím se, že když se otevřu, budu znovu zraněný.
To je oprávněný strach, který je přirozenou reakcí na bolest. Otevřenost je riziko. Ale uzavřenost je jistota – jistota pomalého umírání vztahu. Společně najdeme způsob, jak se otevírat bezpečně a postupně, abyste neztratili sami sebe.
Není představa „dokonalého partnera“ jen utopie?
U lidí ano. U duchovního rozměru ne. Cílem není najít dokonalého člověka, ale naučit se čerpat z dokonalého zdroje, abychom měli sílu milovat nedokonalého člověka vedle nás.
